Modlitba pro přítele

Marek Řezanka

V tichosti nyní myslím na přítele:

Bohu je blíž než ti, kteří se modlí,

pokrytecky však – pro své zlaté tele.

Zná horší věci než jen nepohodlí.

Bohu je blíže, byť je ateista:

Bolí ho svět – a proto také strádá.

To jeho duše, láskyplná, čistá,

bouří se, kde jak plevel bují zrada.

Velký boj svádí, nerovný až běda,

přesile značné totiž stále čelí.

Prosím, ať jeho vůle břímě zvedá,

prosím, ať k němu stavíme se čely.

Nevzdej to brachu – proč má život smysl?

Protože padne, co tě neporazí.

Možná ti mnohý hrozen v ústech zkysl,

další však zvolna zrají v sladší vzkazy.

Vím, že je těžké pokoušet se znova

bojovat, když tě hnědá k zemi sráží

(někdy až krutě temně ebenová).

Ty nejsi ten, kdo míří k demontáži.

Ještě se zapři – uvnitř nejsi starý.

Nalezni tóny, jež ti důvod dají.

Ještě pryč nejdi – zbitý, bez kytary,

bylo by hůře nám všem v pustém kraji.

Někteří na tvé tělo hlínu hrnou:

Ukaž jim, že se spletli – že se mýlí.

Dokud máš šanci, byť jen nepatrnou,

drž se jí, prosím, příteli můj milý.

Unavený jsi – odpočiň si tedy.

Pak ale vstaň: Je tě tu zapotřebí.

Ještě zkus v tomhle pekle zlomit ledy,

a až pak někdy máchnout křídly k nebi…